Sierra Nevada

Dnes odpoledne jsem přijel k jezeru Tahoe. Prochází jím hranice Californie a Nevady, což znamená, že ve městě u jezera stojí hned za hranicí (teda, prostě, na druhé straně křižovatky) dvě obří kasína, jedno z nich je pobočka Harrah’s, kde budu za pár dní v Las Vegas bydlet. Jezero Tahoe je položeno přesně 2000 metrů nad mořem, dnes tu bylo příjemných 19 stupňů Celsia a kolem cest a na okolních kopcích je ještě všude sníh.

Původně jsem chtěl jet přímo skrz pohoří Sierra Nevada směrem k Údolí smrti, je dobře, že jsem to neudělal, silnice tam jsou stále zavřené a otevřou je prý začátkem června.  Takže díky této “objíždce” přes Tahoe se dostanu na druhou stranu hřebenů, které kopíruje silnice 395. Jedu do města Bishop, největšího sídla v Sierra Nevada, od jezera Tahoe je to asi 280 km. Cestou se zkusím “ze shora” dostat do Yosemite, k dalším přírodním krásám po cestě patří nejvyšší hora kontinentálních spojených států, Mount Whitney, slanovodní jezero Mono, čedičové varhany a vodopády Devils Postpile a sequoie. Přestože  má být zítra na zmíněných místech skoro tropických 27 stupňů, všude evidentně leží neroztátý sníh, tak některé cesty autem jsou limitovány.

Ježdění autem po USA je z ryze praktického hlediska dichotomicky svobodné a stresující zároveň. Jízdní pruhy na dálnicích jsou znatelně užší oproti těm evropským, zato je jich všude víc (4-5 na dálnici kolem větších měst jsou standard). Povolené rychlosti jsou nižší než v EU (tady v Californii max. 65 mil za hodinu), ale všichni jezdí o deset mil rychleji. Předjíždění z prava je standard, snad kvůli podvědomému respektu ke své pravé anglosaskosti jezdí ti nejpomalejší řidiči zásadně v levých pruzích. Blinkry se dávají sporadicky, stejně to nemá smysl, protože oproti evropským autům všechna americká blikají vzadu červeně brzdovýma světlama a vepředu zas blinkry svítí (to se týká zejména modelů automobilky Chevrolet) celý den, jen při odbočování začnou rytmicky zhasínat.

San Francisco bylo trochu jiné, než jsem čekal. Jasně, projel jsem se po Lombard Street a dal si kraba v Wharfu, možná je to tím, že jsem bydlel v samotném centru, a populace Frisca je kupodivu nízká, ale je to město plné bláznů a umělců. Ještě nikde jsem neviděl tolik bezdomovců, ostatně SF jich má největší podíl per capita ze všech amerických měst. Blázni tam chodí všude.

Alcatraz byl hezký zážitek, nejvíc kupodivu kvůli dějinám o indiánech v USA a jejich boji proti zrušení rezervací v letech 1969 – 1971.

[mpc_sh_slider speed=”3000″][mpc_sh_slide image=”46″][mpc_sh_slide image=”45″][mpc_sh_slide image=”44″][mpc_sh_slide image=”43″][mpc_sh_slide image=”42″][mpc_sh_slide image=”41″][mpc_sh_slide image=”40″][mpc_sh_slide image=”36″][mpc_sh_slide image=”35″][/mpc_sh_slider]