Na cestě domů

Cesta se chýlí ke konci, a tak píšu asi poslední zápis. Včera jsem nocoval v Salemu, hlavním městě Oregonu. Jestli myslíte na čarodějnice, tak vás zklamu, ty slavné procesy probíhaly v Massachusetts. Už mnohokrát jsem si cestou říkal, jaký je to město, kde spím, totální díra. Ale nic nepředčí hlavní město Oregonu. To, jak je to tam marný dokládá, že jim State Capitol nevyhořel jednou, ale dokonce dvakrát, až na uhel. Jeho třetí verze je ovšem asi nejúchvatnější vládní budova, kterou jsem kdy v USA viděl. To, že má jen dvě podlaží, se ani nesnaží maskovat. Bohužel jsem ji nevyfotil, tak odkaz na google zde:
Las Vegas proběhly tak nějak klasicky. Protože se počasí střídalo co dvě hodiny ve stylu „45 stupňů, nejdu ven z hotelu“, blesk, „20 stupňů, průtrž mračen uprostřed pouště, nejdu ven z hotelu“, většinou jsem neopustil zábavní komplex na Stripu. Oproti loňsku ovšem podstatná změna, platí se deset dolarů denně za parkování. Ale aspoň jsem za to dostal upgrade do 25. patra s výhledem na „Strip“, tedy Las Vegas Boulevard.

Následující cesta do Kalifornie byla naprosto úchvatná, první den jsem přejel první hřeben Sierra Nevada, nikde ani noha, sem tam rovné, jindy děsivě strmé a klikaté silnice táhnoucí se přes hory a doly (doslova, co 30 kilometrů jsem narazil na zbytky civilizace doby dávno zašlé, tzv. Gold pointy, teď už jen rezavé cedule upozorňující na to, že zde, uprostřed ničeho, kdysi bylo město), pak jsem se proklínal, že jsem u poslední benzínky nenakoupil nějakou vodu. V Bishopu jsem už byl, ale nějakou šťastnou shodou okolností mě cesta na sever přivedla do Yosemite National Park. Jako jo, stojí to za to. Líbil se mi víc než Yellowstone. Subjektivně míň lidí. Hezčí příroda. Ne, pořád jsem nenarazil na žádnýho medvěda. Ale spousta přejetech srnek. A požáry, dobrá polovina jízdy parkem připomínala scény z katastrofického filmu, oranžové nebe, kde slunce není skoro vidět, dým, všudypřítomný poletující popel svinící vše, na co dopadne (to mi něco připomíná…), no pak konec Yellowstone (bohužel jsem to slavné „Valley“ viděl jen svrchu jednoho kopce, cesta tam byla uzavřená, hoří i sekvoje o pár desítek mil vedle), centrální údolí Kalifornie, 200 mil do motelu, a člověk jede nudnou a placatou krajinou plnou ovocných sadů a vinic a předraženého benzínu.

To Oregon, byť jsem tam taky projel dobrých 200 mil stereotypním biotopem, byl zajímavější. Byl tam všude les. Cesta z kopce do kopce a zpět. Zase nikde ani noha. Ale opět jsem měl štěstí na národní parky, tentokrát Crater Lake, sopka, jejíž kalderu nyní vyplňuje nejhlubší americké jezero, průzračně modré, kolem zbytky sněhu. A na to, v jaký prdeli daleko od civilizace leží, bylo plný turistů. Občas mám pocit, že se tam ty lidi musí teleportovat. Vedou k němu jen dvě cesty, jižní a severní, já jel z jihu 30 mil od nejbližšího většího města (Klamath Falls, ani jeden mrakodrap, díra) a cestou jsem potkal dvě auta. Přijedu do Crater Lake, a hle, všechny parkoviště plná, lidi všude. Cestou pryč zase osamoceně na silnici, potkám možná dvě tři vozidla. Záhada.

Zbytek Oregonu a pobřeží byl buď krásný nebo bez špetky zajímavosti, nemůžu se rozhodnout. Teď jsem v Astorii. Jméno města je OK, podle toho jsem ho nakonec vybíral. Místňáci taky v poho. Recepční v motelu mě podezřívala z toho, že mám falešnou občanku, prej nevypadám na víc než 21 let. Ale pokud opravdu jsem, na recepci je až do deseti večer zdarma všechno místní pivo a clam chowder,